- +

Jiří Pehe: Česká cesta aneb šlendrián (převzato z Deníku Referendum)


27.11.2012
Česká polistopadová legislativa namísto přejímání osvědčených zahraničních norem a institutů neustále hledá specificky českou cestu – jejím problémem ovšem je, že většinou vede pouze ke korupci a nefunkční státní správě. Zpackaná procedura pro přepočítávání hlasů na petičních arších při přímé volbě prezidenta jen smutně podtrhuje to, co nedávno ironicky připomněl moderátor a občanský aktivista Jan Kraus v úvodu své pravidelné „Show“: „Česká cesta nikam nevede.“ Kraus touto poznámkou reagoval na schizofrenii české společnosti i politiky ve vztazích ke komunistům, ale mohl svoji poznámku klidně vztáhnout na celou řadu dalších problémů u nás. Ačkoliv většina politických a zákonodárných iniciativ, v nichž se čeští politici opakovaně, pouští „naší“, českou, a dle nich jedinou správnou cestou, končí průšvihy, česká politika umíněně trvá na tom, že většinu věcí si u nás hezky „po česku“ dokážeme zařídit lépe, než kdybychom se inspirovali cizími vzory. Odtud také pramení část české nevraživosti vůči Evropské unii, která by nám prý pořád chtěla dávat jakési rady a směrnice, i když „my“ to všechno víme lépe. Jsou samozřejmě oblasti, v nichž se zahraničím lze inspirovat jen částečně, protože v určitých oblastech hraje důležitou roli i národní kultura, tedy otázka, zda to, co funguje dobře v jiné „kultuře“, lze transplantovat beze zbytku do té naší. Přesto lze argumentovat, že kdyby naši politici v některých oblastech stále znovu „nevynalézali kolo“ a nechali se inspirovat zeměmi, které stejné problémy řešily, a v mnoha případech uspokojivě vyřešily, už před několika desetiletími, když u nás ještě panovala tuhá totalita, mohli jsme se vyvarovat mnoha problémů. Odmítání cizích vzorů nesouvisí jen s „českým mesianismem“, tedy přesvědčením o výjimečnosti malého národa, jemuž údajně jeho chytrost a inteligence pomohly přežít, ale často je to prostě jen zcela promyšlená, účelová snaha vytvořit pravidla, která se dají dobře ohýbat. Jinými slovy, například německý bodový systém a další pravidla pro postih neukázněných řidičů, nebo mnichovská či vídeňská pravidla pro taxikáře, by výrazně snížila korupční potenciál, což si evidentně řada politiků a úředníků u nás jaksi nepřeje. Máme tak celé oblasti, které se už léta potýkají s negativními dopady českého experimentování, ačkoliv na západ od nás by se našla řada dobře fungujících modelů. Od našich politiků ovšem uslyšíme, že například nizozemský model zdravotnictví, který je považován za velmi dobrý, u nás nelze aplikovat. Raději každý nový ministr zdravotnictví něco „reformuje“, tedy vlastně experimentuje. To samé platí o školství. V Evropě existuje řada poměrně úspěšným modelů základního, středního i vysokého školství, ale my hledáme umíněně ten „český“. Výsledkem jsou upadající standardy, nejistota a občasný chaos, jako třeba ten při zavádění státních maturit. V českých obcích a městech se to hemží kasiny, hernami, nočními kluby. Nedá se s tím prý víceméně nic dělat. Tohle „nedá se s tím nic dělat“, neboť je to údajně nutná oběť svobodě, je také jev typicky český. Není známo, že v Rakousku, Německu, nebo skandinávských zemích by svoboda nebyla, jisté je, že tam města nevypadají jako ta naše. O prodeji tvrdého alkoholu v kioscích, stáncích a večerkách, který notně přispěl k šíření nedávné vlny smrtelných otrav, raději ani nemluvit. I laxní přístup celníků a policie k šíření nelegálního alkoholu je tak trochu „česká cesta“: Ne že by k občasným otravám alkoholem nedocházelo i v jiných zemích, ale v České republice to byl problém takříkajíc systémový. Ve výčtu originálních „českých cest“ by se dalo pokračovat, ale na to by bylo zapotřebí textu o velikosti knihy. Začalo to už kupónovou privatizací. Z přítomnosti tedy zmiňme jen opravdu odstrašující příklady, jako je třeba neexistence zákona o státní službě, který jsme sice pod tlakem EU přijali v roce 2002, ale pak odložili několikrát jeho účinnost. Po celou tu dobu hledají politici zaručeně originální „české“ řešení, což v podstatě znamená zákon, který by se tvářil tak, jak to požaduje EU, ale jinak by ponechal vše při starém. Absence zákona o depolitizované, profesionální státní službě přitom přispívá zásadním způsobem k vysoké míře korupce u nás. Několik pěkných českých vynálezů jsme také světu předvedli v oblasti zadávání státních zakázek. Výsledkem je masivní přikrádání ze státního. Anonymní akcie, neboli akcie na doručitele, existovaly u nás po léta v podobě, se kterou mohl soutěžit už jen tichomořský ostrov Nauru. Pod tlakem veřejnosti a mezinárodních institucí byla sice přijata opatření k částečné nápravě, ale jsme v Česku, takže přijatá „opatření“ mafiány nebudou zase až tak bolet. Specificky český systém jsme zavedli i při získávání fondů z Evropské unie. Česká republika tak okupuje čestná poslední místa v EU v žebříčcích schopnosti čerpat evropské peníze bez korupce, anebo je prostě vůbec čerpat. Výše řečené nás posunuje k prováděcímu zákonu o přímé volbě prezidenta. I zde čeští zákonodárci šli nebojácně „českou“ cestou, i když například jen v EU se prezident volí přímo v dalších dvanácti zemích, a bylo se tudíž kde inspirovat, kdyby se ovšem chtělo. Ale proč by se čeští zákonodárci měli dívat třeba do sousedního Rakouska, kde přímá volba funguje už mnoho let? Tam může kandidovat ten, kdo získá pro svou petici šest tisíc úředně ověřených podpisů. To čeští zákonodárci jsou jiní kabrňáci. Nejenže požadovali rovnou podpisů padesát tisíc, navíc posbíraných tak, že je pak musí s pomocí nejasných kritérií pracně prověřovat ministerstvo vnitra, ale rovnou také vytvořili dvě kategorie kandidátů: ty, kterým stačí nominace deseti senátorů nebo dvaceti poslanců, a ty, kteří sbírají podpisy. Nikdo by se nemohl divit, kdyby Ústavní soud toto zjevné porušení principu rovnosti zrušil, nařídil v zákoně opravy, a tím možná posunul celou volbu o měsíce. Nebylo by to poprvé, kdy by Ústavní soud musel „tvořivost“ zákonodárců usměrnit. Stačí si vzpomenout na jeho rozhodnutí zrušit jednorázový ústavní dodatek, s jehož pomocí chtěly politické strany vyvolat předčasné volby v roce 2009. „Tvořivě“ si počínal i prezident Václav Klaus, když odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu navzdory tomu, že už ji před tím schválily ústavními většinami obě komory parlamentu. Když ji nakonec podepsal, a to až po druhém rozhodnutí Ústavního soudu, který neshledal ve smlouvě rozpory s českou ústavou, vymínil si takovou „českou“ obezličku: Klausovu výjimku z Listiny základních práv Evropské unie. Koneckonců sám Klaus byl, a ještě pár měsíců bude, takovou „českou výjimkou“ v EU. I pod jeho vlivem jezdí čeští politici na summity EU s tím, aby jednou blokovali vše, co se nám, v zemi „českých cest“ nezdá pro nás dost dobré, podruhé, aby rozhořčeně požadovali, že z evropských peněz se nám nesmí krátit ani cent. I „vyčůránkovství“ je taková typická „česká cesta“. Jediná „česká cesta“, která podle mínění odborníků zatím jakž takž funguje, je ta v českém bankovnictví. Prý jsme na tom díky našim „českým“ receptům lépe než zbytek EU. Podíváme-li se ale na katastrofální výsledek českých čest všude jinde, bude možná na místě jistá obezřetnost i v tomto případě. Zdroj: Deník referendum Odkaz: http://www.denikreferendum.cz/clanek/14427-ceska-cesta-aneb-slendrian

Poslední vložené články


Deset let s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením

1.11.2019 | Dnes proběhla v Brně konference s názvem Deset let s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, kterou uspořádal Úřad veřejné ochránkyně práv. K Úmluvě OSN se připojila Česká republika i Evropská unie. Jde o důležitý právní dokument, o který se opírají práva osob se zdravotním postižením a hlavně jejich skutečné naplňování a zlepšování podmínek pro život.. Vystoupila jsem v části konference, ...

Mé tři a více zkušeností s Českou televizí

30.10.2019 | Média a jejich nezávislost jsou v poslední době hojně diskutované téma. Česká televize má v době trendu koncentrace mediální moci a jejího propojování s mocí ekonomickou a politickou držet prapor nezávislosti a nestrannosti a být v tomto směru určitou pojistkou. Velmi ráda bych sdílela dobré příklady ze svého desetiletého působení v Evropském parlamentu, bohužel, uvedu pár příkladů, které ...

Než se začne slibovat

18.10.2019 | Za rok budou krajské volby a tak se po čase nadějeme opět zvýšené aktivity uchazečů o voličskou důvěru. Bude se projevovat objevením a překotným zájmem o tu či onu problematiku. Proč ne, to k volbám patří. Nakolik bude onen zájem pro lidi uvěřitelný, to už je věc souboje mezi paměti voličů a produkty volebních PR agentur. Na druhou stranu, předvolební doba je také příležitost pro ty, kteří ...

Další články